V únoru roku 1925 se v Janských Lázních konaly Mezinárodní středoevropské lyžařské závody, tehdy nazývané Rendezvous Ski Races. Až po 12 letech uznalo FIS tyto závody za 1. mistrovství světa v lyžování. Běžel se tehdy závod na 50 km a 18 km a skákalo se na Krakonošově můstku. Závodů se zúčastnilo 240 závodníků ze 13 zemí. Janské Lázně tehdy navštívilo až 12 tisíc diváků. Byla to akce světového významu a rozhodně vedla k dalšímu rozvoji zimních sportů, stavbě lanovky v roce 1928 a slávě československých i německých sportovců. Podrobný příběh celého Mistrovství vás čeká na dalších řádcích, text je koláží tehdejšího tisku – Zimní sport, Československá republika a Lidové noviny.

Závodníků

Zemí

Diváků

Počátek

Proč Janské Lázně?

Na mezinárodním kongresu v Chamonix v roce 1924 se kromě ustanovení vzniku FIS rozhodlo o pořádání každoročních mezinárodních závodů. Jako první pořadatel bylo navrhnuto Československo díky skvěle uspořádaným závodům v klasickém lyžování v Harrachově v roce 1923. Otázkou zůstávalo, kde se tyto závody budou konat.

XII. mezinárodní lyžařský kongres v Praze a lyžařské závody v Harrachově 1923

V únoru roku 1923 se v Praze konal sedmý mezinárodní lyžařský kongres, který přivítal delegáty z Francie, Švýcarska, Norska, Švédska, Německa, Maďarska, Rakouska, Rumunska, Jugoslávie a Finska v reprezentativních prostorách Staroměstské radnice. Zásadním jednacím bodem byl československý návrh na založení mezinárodní lyžařské federace FIS, k jejímuž založení došlo až následujícího roku na kongresu v Chamonix.

Jednáním kongres roku 1923 zdaleka nekončil. Jeho významnou součástí byly rovněž mezinárodní závody v klasickém lyžování v Harrachově, kam se delegáti coby oficiální hosté těchto závodů vlakem přesunuli. Kromě návštěvy závodů byl pro delegáty připraven doprovodný program, v němž nechyběl výlet na hory, slavnostní večeře na Vosecké boudě, sjezd na rohačkách z hřebenů hor do Harrachova, prohlídka sklárny apod. Závody, které dostaly název „Kongresové“, navštívilo přes 20 tisíc diváků a o jejich organizaci a průběhu mluvili všichni zahraniční delegáti pochvalně. Dlouhá desetiletí se uvažovalo o tom, že právě Kongresové závody v Novém Světě – Harrachově roku 1923 budou zpětně uznány jako historicky první Mistrovství světa v klasickém lyžování. Nestalo se tak, neboť tato výsada byla zpětně přiznána jiným závodům konaným v tehdejším Československu, a to závodům v Janských Lázních. Právě Kongresové závody však otevřely cestu k jejich pořadatelství.

Weberův návrh byl přijat a pořadatelství mezinárodních, tehdy nazývaných „středoevropských“, závodů bylo přiděleno Československu.

Chamonix 1924

Příštího roku se lyžařští delegáti sešli v rámci osmého mezinárodního kongresu, tentokrát ve francouzském Chamonix. Bylo zde dohodnuto, že každoročně budou konány velké mezinárodní závody, a při té příležitosti navrhl švýcarský delegát plukovník Weber, aby první z nich již v příštím roce hostilo Československo. Svůj návrh odůvodnil výtečnou organizací Kongresových závodů v Krkonoších v roce 1923. Weberův návrh byl přijat a pořadatelství mezinárodních, tehdy nazývaných „středoevropských“, závodů bylo přiděleno Československu. Delegáti mnoha zemí ihned přislíbili účast. Počítalo se také s účastí Norů. Pro pořadatele to byla velká odměna a ocenění jejich práce v předchozím roce. Zároveň se jednalo o velký závazek. Československo bylo mladou republikou, která vznikla teprve před necelými sedmi lety. Pořádání takto významné sportovní akce se považovalo za velkou příležitost prokázat organizační schopnosti, ale také otevřenost a pohostinnost.

Harrachov, nebo Janské Lázně?

Tou vůbec nejdůležitější otázkou pořadatelů bylo, kde budou závody pořádány. Logicky se nabízel Harrachov. Pyšnil se skvělými běžeckými tratěmi i kongresovým můstkem. Místní byli pořadatelství závodů nakloněni. Druhým místem, které přicházelo v úvahu, byly Janské Lázně. Rozhodování nebylo jednoduché, ale nakonec se Československý lyžařský svaz přiklonil k Janským Lázním. Především proto, že místní hotely mohly nabídnout věru luxusní ubytování a v rámci lázní byl všem závodníkům k dispozici bazén. Prostory kolonády nabízely po celou dobu kulturní program veškerému diváctvu. Janské Lázně mají ve svém okolí ideální terén pro vedení závodních drah, možno zde vybrat dráhy kteréhokoli druhu. Péče o závodníka před i po závodě mohla zde být tak dokonalá, že dokonalejší si lze jen těžko představit. K dispozici byly lázeňské místnosti, kde závodníci měli své vlastní kabiny ke svlékání, byl zde nádherný bazén s vodou přírodní teploty 28 °C, sprchy teplé i studené. V šatně měl závodník svou vlastní kabinu a po vyvolání svého čísla mohl se odebrati hned ke startu, který byl bezprostředně před lázeňskou budovou.

Z textu Južíka Scheinera, ředitele závodu

Před závody

Přímé vlaky z Prahy

Pražská sportovní veřejnost nadšeně uvítala konání závodů v Janských Lázních, neboť spojení Prahy s Janskými Lázněmi jest skvělé. Jsme přesvědčeni, že zejména soutěž ve skocích vyláká do Janských Lázní i ty, kdož jinak na hory v zimě nejezdí. Janské Lázně mají dostatek místa, aby mohly ubytovati i největší počet návštěvníků. Na 1 300 lůžek v pokojích vytopených jest k dispozici (vedle toho 2 000 lůžek v pokojích nevytopených). V sousední Svobodě a blízkých místech mohou být ubytováni další hosté.

Pro návštěvníky budou z Prahy vypraveny zvláštní vlaky. Ve středu 11. 2. vypraven bude rychlík z Wilsonova nádraží ve 14:15, příjezd do Janských Lázní v 19:45. Rychlovlak tento, mající zvláštní jízdenky, vrací se z Janských Lázní v 21 hod a přijíždí do Prahy před 1 hodinou. Na pražských nádražích budou připraveny zvláštní vozy elektrické dráhy. V sobotu 14. 2. pojedou z Prahy dva rychlíky (ve 14:15 a v 16:05). Jízdenky nebude možno kombinovat.

Čestné odznaky opravňující k návštěvě všech sportovních podniků, koncertů a společenských večerních zábav jsou již prodávány v „Cizineckém úřadě“ u Prašné brány. Cena odznaku je 30 Kč. Tyto odznaky – práce akademického mistra Dvořáka budou skvělou vzpomínkou na velké závody.

Janské Lázně mají dostatek místa,
aby mohly ubytovati i největší počet návštěvníků. Na 1 300 lůžek v pokojích vytopených jest k
dispozici. Vedle toho 2 000 lůžek v pokojích nevytopených.

Těsně před začátkem

Dne 6. 2. se zkušebně skákalo na velikém Krakonošově můstku. Můstek je skvěle připravený a ve střední Evropě je jedinečný. Nájezd se provádí z vysoké věže, můstek sám vyhazuje do výše, takže se skáče velmi pohodlně. V tréninku bylo dosaženo nejdelšího pokusu 47 metrů a na závod očekáváme až padesátimetrové skoky! V soutěži budou startovat nejlepší Švýcaři, Němci, Rakušané a Nor Ljungmann. Konkurence bude prostě skvělá. Nelze se proto divit, že hotely v Janských Lázních jsou plně obsazeny.

Počet závodníků bude úctyhodný. Na závod na 18 km je přihlášeno 170 závodníků, na závod na 50 km 90 lyžařů, na závod v severské kombinaci 90 lyžařů a také na závod ve skoku na lyžích. Ohlášeni jsou italští, švýcarští a němečtí novináři a závod bude sledovat i pražský zpravodaj deníku Daily Mail. Doufejme, že rozmary počasí nezkazí důkladnou a pečlivou práci Svazu lyžařů RČS.

Ve výkladní skříni druhé lázeňské budovy je uspořádána výstavka čestných cen, jež budí velkou pozornost svou bohatostí. Ceny věnovali prezident republiky T. G. Masaryk, ministři Beneš, Stříbrný, Hodža, Šrámek, Novák, Udržal a Ústředí cizineckých svazů a četné korporace.

Sportovcům se v Janských Lázních dostává takové péče a kvality ubytování, o kterých se jim rok předtím na Týdnu zimních sportů v Chamonix mohlo jen zdát. Kvalita hotelů, možnost lázeňských koupelí, sprchy, ale i léčebné místnosti jsou vymoženosti v té době nevídané. Po dobu konání šampionátu je navíc v Janských Lázních zřízena pobočka Adamovy lékárny, kde je také šest lékařů, kteří zajišťují lékařskou péči o lyžaře.

Na zahajovacím koncertu Mistrovství střední Evropy v lyžování vystoupil barytonista pražského Národního divadla Václav Novák a houslová sólistka Ervina Brokešová.

Můstek je skvěle připravený
a ve střední Evropě je jedinečný. Nájezd se provádí z vysoké věže, můstek sám vyhazuje do výše,
takže se skáče velmi pohodlně.

Program pro mistrovství světa 1925
Situační plánek

Příjezd polského týmu

O tom, jak vypadal příjezd polského týmu, můžeme se dočíst v reportáži pro tamní sportovní týdeník:Naše výprava opustila Zakopané v pondělí 9. září ráno, kde se u příležitosti právě skončeného mistrovství Zakopaného sešla téměř celá výprava. Naše výprava byla mimořádně početná, neboť kromě jmenovaných 12 hráčů odjela i celá řada diváků. Poměrně pohodlná cesta byla ‚zpestřena‘ pouze častými přestupy, což vzhledem k velkému počtu lyží a nemalému počtu cestujících nebyla příliš příjemná záležitost. V Pardubicích byli naši závodníci přijati velmi pohostinně a při snídani pořádané místním sdružením došlo k mnoha přátelským seznámením. Železnice nás nedovezla přímo do Janských Lázní, ale na nádraží Svoboda, odkud jsme museli do 2 km vzdálených Janských Lázní dojet na saních přes údolí.

Železnice nás nedovezla přímo do Janských Lázní, ale na nádraží Svoboda, odkud
jsme museli do 2 km vzdálených Janských Lázní dojet na saních přes údolí.

Kde vzít sníh, aneb jak vojsko zachránilo závody

Naprosto nepříznivé počasí zimní sezóny roku 1925 komplikovalo přípravy i průběh závodů. Jen díky obětavé pomoci vojska nebyli pořadatelé nuceni závod zrušit, tak jako mnoho jiných mezinárodních závodů, které byly toho roku odloženy pro nedostatek sněhu.

Předehra k dramatickému závodu nastává v sobotu 7. února – 5 dní před startem. V důsledku nezvykle teplého počasí dochází k tání sněhu, který doslova mizí před očima. Je jasné, že úsek přes Jilemnici bude muset být změněn. Dne 9. února silný liják zcela rozmočil sníh u Vrchlabí.

Přetrasování se ujal Karel Jarolímek a spolu s 2. hraničářským praporem jel pátý úsek vytyčit. Vrátil se pozdě večer, celý promoklý se špatnou zprávou, že za Černým dolem již vůbec není sníh, mezi úsekem IV. a V. u Jankova vrchu chybí sníh v pásu dlouhém asi 500 m.

Nadešla středa. Poslední den před závodem. Den kritický, který měl rozhodnout o osudu nejen závodu, ale vlastně celého mistrovství. Co teď? Závod musí být uspořádán za každou cenu! Rotmistr Sobel slíbil, že se svou hlídkou zůstane na místě a že trať v kritickém místě převedou. Južík Scheiner však ani přes toto ujištění klidné spaní neměl. Ještě v sedm hodin ráno se s rotmistrem Sobelem spojil a ten mu zanechal vzkaz: „Dráha bude vytyčena, pusťte závod bez obav.“ Tento vzkaz však ředitele závodu příliš neuklidnil. Váhal. Když závod pustí a trať nebude propojena, bude se jednat o mezinárodní ostudu. Pokud se rozhodne závod odložit, výrazně tím nabourá program šampionátu. Scheiner se rozhodl riskovat a závod dle plánu pustil. V 8:30 startoval z kolonády první závodník, ale dráha byla upravena až kolem 11 hod. Uff, stihlo se to.

Mezitím další část technického praporu navážela sníh na kolonádu k dojezdu závodu a zároveň pokračovalo dovážení sněhu k doskočišti skokanského můstku. Sníh se vozil z celého širokého okolí ve stanových plátnech a koších. Naštěstí v noci před závodem přišel mráz a sníh se udržel.

Kolonáda 20. léta

drama královské padesátky

Trať

Úvodní soutěží šampionátu byl běh na 50 km, tedy na distanci, která se v běžeckém lyžování těší pověsti distance královské. Jednalo se o závod vskutku nervy drásající. A to nejen děním na trati, ale i děním v zákulisí. O Vánocích předešlého roku procházel ředitel závodu Južík Scheiner se svými spolupracovníky místní terén a dělal si do map poznámky, rozmlouval s ostatními a plánoval, kudy by bylo nejvhodnější vést trasu závodu. Tak, aby snoubila náročná stoupání, rytmické sjezdy, běh volným i zalesněným terénem. Aby byla dostupná diváctvu, aby byla dobře zásobovatelná na občerstvovacích stanicích a aby ji bylo možné obsáhnout polním telefonem. Těch kritérií, která bylo třeba v úvahu vzít, bylo nespočet. Výborným pomocníkem byl místní pan profesor Tureček, který oblast dokonale znal. Postupem dní vykrystalizovala podoba dráhy: z Janských Lázní Lobkovicovou cestou na Špíglovy boudy, Hrnčířské a Lesní boudy. Za nimi vlevo na tzv. Voreithovu cestu, po této cestě střídavým stoupáním a klesáním je dosažen nejvyšší bod dráhy pod zadními Rennerovými boudami. Odtud dráha klesala přes přední Rennerovy boudy do Dolního Dvoru. Dlouhým sjezdem až na Pommerndorf. Odtud přes most u Rotterovy továrny na Mrklov, Hrabačov až do Jilemnice, kde se kurz trati obracel zpět. Z Jilemnice trať směřovala přes Valteřice a Kněžice do Vrchlabí. Z Vrchlabí trať vedla na Horní Lánov, Černý Důl a zpět do Janských Lázní.

Popsaná trať byla rozdělena na pět úseků a každý úsek měl svého vůdce: Úsek I inženýr Heger; Úsek II tajemník Komárek; Úsek III mistr Jelínek; Úsek IV profesor Tureček; Úsek V inženýr Pilnáček. Každý vůdce úseku obdržel přesný počet kontrol, seznam pomocníků, kteří mu byli přiděleni, pokyny, kde má býti lékař, kde zřídit občerstvovací stanici a kde telefon. Právě polní telefon sehrál v závodě důležitou roli. Na trati měl celkem 8 stanic a sice v Hrnčířských boudách, Lahrových boudách, Pommerndorfu, Volském Dole, Benecku, Vrchlabí, Dolním Dvoře, Černém Dole s dvojí centrálou v Janských Lázních. Stavba telefonních linek byla spojena s velkými obtížemi v podobě silně tajícího sněhu a silných dešťů.

Předehra k dramatickému závodu nastává v sobotu 7. února, pět dní před plánovaným závodem. V důsledku nezvykle teplého počasí dochází k tání sněhu, a především v nižších polohách doslova mizí před očima. Je jasné, že úsek trati vedoucí přes Jilemnici bude muset být změněn. I. a II. úsek byl vytyčen 10. a 11. února bez zvláštních problémů. Na zbylých úsecích však bylo velmi živo. Ve III. úseku silný liják dne 9. února zcela rozmočil sníh v mezích k Vrchlabí. Den poté však vedoucí závodu Scheiner dostal zprávu, že trať na tomto úseku je spojena a řádně vytyčena. Přetrasovat se podařil i IV. úsek, ale kritický byl úsek V., který nebyl propojen. Činu se ujal Karel Jarolímek a spolu s vojenskou hlídkou určenou k vytyčení dráhy jel V. úsek vytyčit. Vrátil se pozdě večer, celý promoklý se špatnou zprávou, že za Černým Dolem již vůbec není sníh. Nadešla středa. Poslední den před závodem. Den kritický, který měl rozhodnout o osudu nejen závodu, ale vlastně celého mistrovství. Časného rána vydali se inženýr Pilnáček s rotmistrem Sobelem na trať. Ke všemu vypověděl službu telefon, takže v Janských Lázních bylo slyšet hlášení protistran, volající ovšem neslyšeli volání z centrály. Tudíž až velmi pozdě večer se ředitel závodu Scheiner dovídá špatnou zprávu, že úseky IV a V nelze propojit, protože na svazích u Jankova vrchu chyběl sníh v pásu dlouhém asi 500 m. Co teď? Závod musí být uspořádán za každou cenu! Rotmistr Sobel slíbil, že se svou hlídkou zůstane na místě a že trať v kritickém místě převedou. Južík Scheiner však ani přes toto ujištění klidné spaní neměl. Ještě v sedm hodin ráno se s rotmistrem Sobelem spojil a ten mu zanechal vzkaz: „Dráha bude vytyčena, pusťte závod bez obav.“ Tento vzkaz však ředitele závodu příliš neuklidnil. Váhal. Když závod pustí a trať nebude propojena, bude se jednat o mezinárodní ostudu. Pokud se rozhodne závod odložit, výrazně tím nabourá program šampionátu. Scheiner se rozhodl riskovat a závod dle plánu pustil. Ráno je ještě sníh tvrdý, umrzlý, zvláště ve výšce 1 200 m, postupem dne se dá předpokládat, že sníh bude měknout, a to především na úseku z Vrchlabí do Janských Lázní. Zde si běžci pořádně sáhnout do rezervoáru svých sil a právě zde se patrně závod bude rozhodovat.

Na trati je zřízeno 53 kontrolních stanovišť s 300 kontrolory, šest telefonních stanic a šest občerstvovacích stanic pro lyžaře s bohatou nabídkou pokrmů a nápojů. V místě společného startu a cíle mohou přítomní diváci sledovat na velké tabuli, kterou zřídila známá pražská firma VJ Rott, průběžné běžecké časy, tak jak je budou z jednotlivých míst telefonicky hlásit kontroloři. Průběh závodu bude zároveň vyhlašovat místní hlasatel. Velká pozornost je věnována důkladným zdravotním prohlídkám všech účastníků běhu jak před, tak i po závodě. Prohlídky konají docenti a asistenti klinik profesora doktora Kukuly, Pelnáře, Syllaby, Šamberga a lékaři vojenské zdravotní služby.

Podoba dráhy:
Z Janských Lázní Lobkovicovou cestou na Špíglovy boudy, Hrnčířské a Lesní boudy. Za nimi vlevo na tzv. Voreithovu cestu, po této cestě střídavým stoupáním a klesáním je dosažen nejvyšší bod dráhy pod zadními Rennerovými boudami. Odtud dráha klesala přes přední Rennerovy boudy do Dolního Dvoru. Dlouhým sjezdem až na Pommerndorf. Odtud přes most u Rotterovy továrny na Mrklov, Hrabačov až do Jilemnice, kde se kurz trati obracel zpět. Z Jilemnice trať směřovala přes Valteřice a Kněžice do Vrchlabí. Z Vrchlabí trať vedla na Horní Lánov, Černý Důl a zpět do Janských Lázní.

Instrukce pro závodníky

Dostavte se včas a osobně k rozlišení závodních čísel a postupujte podle pokynů. Pečlivě si přečtěte Závodní řád Svazu lyžařů České republiky, nebo alespoň výtah zveřejněný v tomto programu. Hodinu před časem startu, který je přesně uveden v programu, se dostavte na lékařskou prohlídku do lázeňského domu č. 2. Zde v klidu vyčkáte na svůj startovní čas, kdy bude vyvoláno vaše číslo. Zbytečně nechoďte a nedělejte hluk. Oblečení, které jste si odložili před závodem (nejlépe do batohu), uložte do kabinky, která vám bude oznámena. Neberte si s sebou na start žádné zbytečné peníze ani cenné předměty, za které nenesete odpovědnost. Vezměte si však s sebou náhradní oblečení a případně teplé oblečení. Musíte dbát na to, abyste se na start dostavili včas. Asi 5 minut před startem bude v šatně vyvoláno vaše závodní číslo. Přibližně 20 sekund před startem bude vaše číslo znovu vyvoláno startérem. Na toto zavolání vstoupíte do prostoru startu. Časoměřič bude hlasitě odpočítávat vteřiny: „Deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva jedna – teď.“ Současně se slovem „teď“ vstoupíte do prostoru startu. Po projetí cílové čáry si podle pokynů pořadatele sundáte lyže, odejdete do místnosti určené pro závodníky v lázeňském domě č. 2, kde vás vyšetří lékař. Ten vám vydá potvrzení, že jste jím byli vyšetřeni, načež se odeberete do šatny, kde jsou k dispozici sprchy a bazén s vodou. Po závodě na 50 km odevzdáte své číslo funkcionáři svazu.

Instrukce pro diváky

Nepřekážejte závodníkům ani pořadatelům. Řiďte se pokyny pořadatelů, diváci musí být stejně disciplinovaní jako soutěžící. Na startu nevstupujte na závodní trať, která je ohrazena zábradlím a je vyhrazena pouze pro závodníky a funkcionáře. Nevstupujte na závodní dráhu. Rušíte tím práci pořadatelů a závodníků. Zejména je bezohledné používat vyhrazenou závodní dráhu pro sjezdové závody. Vyčítejte si takové nesportovní chování. Zjistěte klubovou příslušnost viníka, aby mohl být pohnán k odpovědnosti. Šetřete značkami na závodní trati. Jedna utržená značka může závodníka vyvést ze závodní tratě a zničit plody jeho dlouhého a usilovného snažení. Povzbuzujte závodníky v závodě tím, že na ně budete volat, projevte s nimi svou účast a poskytněte jim okamžitou a ochotnou pomoc, pokud ji budou potřebovat. Kanceláře závodu se nacházejí v lázeňském domě č. 4.

Nevstupujte na závodní dráhu.
Rušíte tím práci pořadatelů a závodníků. Zejména je bezohledné používat vyhrazenou závodní
dráhu pro sjezdové závody. Vyčítejte si takové nesportovní chování.

Start

Start je 12. února v 8:30 hodin v Janských Lázních před lázeňskou budovou č. 2 přesně. Prvního závodníka lze v cíli očekávat ve 13 hodin. Start je oddělen v intervalu 1 min. podle pořadí losování uvedeného v programu. Před lázeňskou budovou č. 2, kde je situován start i doběh závodu se již připravuje závodník s číslem 1, kterým je polský borec Andrzej Krzeptowski. Startér již odpočítává zbývající vteřinky do jeho startu, už jich zbývá jen pět: „Čtyři, tři, dva, jedna – teď.“ Přihlížející diváci aplaudují a v tištěných programech nebo ve svých notýscích si poznamenávají čas startu.

Za minutu je na trať vpuštěn Rudolf Kraus, v brzkém sledu následuje Václav Jón, Eman Šonský, Anton Zienecker a další a další. Nadšenému obecenstvu se představují i skutečné lyžařské legendy – s číslem 74 Emerich Rath, účastník nejznámějšího padesátikilometrového závodu, který se kdy v zemích koruny České konal – závodu v roce 1913, který si pohříchu vzal za oběť Bohumila Hanče a jeho věrného druha Václava Vrbatu. A nechybí ani další přímý účastník zmíněného podniku – Ostwald Bartel.

Je dějinným paradoxem, že sympatický „Dlouhý Ostwald“ má v tehdejším příběhu roli „onoho Němce“, kterého chtěl Hanč tak moc porazit. Dnes v Janských Lázních reprezentuje republiku Československou a červeno-bílo-modrou trikoloru mu na košili před závodem připnula sama Olga Scheinerová. Choť slavného závodníka uplynulé éry Južíka Scheinera. Ano, toho Scheinera, který se rovněž účastnil proslulého tragického závodu a který dnes vykonává funkci ředitele závodu.

Startér již odpočítává zbývající vteřinky do jeho startu, už jich zbývá jen pět:

„Čtyři, tři, dva, jedna – teď.“

Přihlížející diváci aplaudují a v tištěných programech nebo ve svých notýscích si poznamenávají čas startu.

Úsek Hrnčířské boudy

Start více než šedesáti běžců se protáhne na dobrou hodinku, ale početné publikum stále zůstává v Janských Lázních, netrpělivě čekající na první zprávy o průběžných mezičasech závodníků. Časy si poznamenávali, přepočítávali a hlasitě diskutovali o tom, jak si který ze závodníků stojí. Emerich Rath a závodníci HDW se do závodu vrhli s ohromným zápalem a již na prvním mezičase má mnoho závodníků problém držet se na přijatelný dosah. Vědomí této skutečnosti mnoho závodníků ovlivní na mysli a jejich výkon po zbytek závodu výrazně upadá.

Franz Häckel má v Hrnčířských boudách nejlepší čas. Jeho jmenovec Adolf je těsně druhý, průběžnou třetí příčku drží Erlebach. Velký ohlas u domácích příznivců vzbudilo průběžné šesté místo Josefa Německého. Chlapec z početné lyžařské rodiny je u fanoušků ve velké oblibě a ti mu drží v dnešním klání palce. Stejně populární je i jeho bratr, který se chystá na závod sdružený, kde bude platit za velkého favorita. Poslední zaznamenaný průjezd zde má Weiss v čase 1:52:00.

První úsek závodní trati neskýtal žádných zvláštních a pozoruhodných míst, jen asi na 8. km byl v nízkém porostu dosti příkrý sjezd se zatáčkou. V tomto místě jsem čekal, že alespoň část závodníků použije prakticky přeskoku, pro který dráha v tomto místě byla přímo stvořena. Většina závodníků zmírnila rychlost holemi nebo pádem. Sjezd na strmém spádu byl vesměs regulován zase jen holemi (dokonce i holemi mezi nohama).”

II. úsek – Pommerndorf (Strážné)

Po výstupu na Hrnčířské boudy následoval krátký výstup přes Lesní boudy a krásná, mírně vlnitá Voreithova cesta, pak příkrý dlouhý sjezd a malý výstup na Pommerndorf. Zde, asi na 19. km, stále držel vedení Häckel. Svůj náskok navýšil na 2 minuty před druhým Ettrichem. Na třetí místo postoupil Franz Donth.

„Pozoroval jsem závodníky na průseku zvaném Lahrbusch, který je neobyčejně prudký a plný zatáček. Tento sjezd hravě a v nádherném stylu zvládali Italové, zvláště Ghedina. Po nich bezvadným stylem jeli příslušníci HDW, takřka bez výjimky v úzké stopě, v hlubokém podřepu, vyšlapujíce ze zatáčky. Poláci jeli špatně, zřejmě neměli lyže dobře namazané.“

Poláci jeli špatně, zřejmě neměli lyže dobře namazané.

III. Úsek – Zlatá vyhlídka (Benecko)

Z Pommerndorfu klesla trať přes Volský Důl k Labi na Bartelovu lávku a odtud následovalo stoupání přes Žalský hřeben na Benecko. Na Zlaté Vyhlídce (tj. zhruba na 30. km) neochvějně drží svou vedoucí pozici Franz Häckel. Na druhé místo již postoupil Franz Donth. Ettrich se z druhého místa propadl na čtvrté, ostatní závodníci v podstatě drží své pozice. Dozvídáme se, že Josef Německý se od počátku závodu potýká se žaludeční nevolností. Při vědomí této indispozice je jeho výkon vskutku obdivuhodný.

Velkou zkouškou je závod pro polské závodníky, kteří ve své domovině na distanci padesát kilometrů nezávodí a mnoho z nich jede tuto vzdálenost v závodním tempu poprvé. Při doběhu k občerstvovací stanici jeden z polských lyžařů již z dálky hlasitě křičel: „Herbata, herbata!“ Jeden bodrý občan se tam nachomýtnuvší odpovídá: „Tady holenku žádná hrbatá není, ale dole v Pommerndorfu, tam znám minimálně čtyři!“

„K občerstvovací stanici přijel v nejlepší kondici Donth, žádné občerstvení nepřijal a hnal se ihned dál. Rovněž Enrico Colli odmítl podávaný mu čaj. Hevák s Gottsteinem se zdáli být deprimovaní elánem, s jakým běžci HDW do závodu vlétli. S ukrutným hladem přijel Emerich Rath, který zle řádil mezi ovocem narovnaným na třech mísách. Josífek přijel s rozbitým nosem. Klouček vzdal.

IV. úsek – Černý Důl

Až dosud byl sníh dobrý, ale s postupujícím dnem a růstem teplot začíná měknout. Sněhová pokrývka je v části vrchlabské trati opravdu slabá a závodníci musí projíždět skrz obnažené traviny. Jedna z dam u občerstvovací stanice volá na závodníka: „Chcete čaj, citron, zákusky, švestky, mléko, pomeranč či něco jiného?“ „Sníh!“ odpověděl stručně závodník a už se brodil vodou dál. Na Dolním Dvoru již opět jedou na kvalitní sněhové pokrývce a na vedoucí pozici Františka Häckela se nic nemění.

Za ním se však pořadí i nadále přelévá. Na druhé místo se posunul Josef Erlebach, v jehož těsném dosahu je trio závodníků – Donth, Ettrich a Enrico Colli. Boj o medaile zůstává otevřený a dramatický až do závěrečné fáze závodu.

Do cíle zbývá sedm kilometrů a vše se chystá k dramatickému rozuzlení. Před závodníky je navíc nejtěžší stoupání, kde na 500 metrech délkových musí vystoupat 200 výškových. Tento úsek je opravdovým prubířským kamenem závodníků a zkouškou, kolik si který z nich pošetřil ještě sil. Häckel stále vede, ale Donth na druhém místě je pro něj výraznou hrozbou. Albert Ettrich se drží s odstupem 5 minut na třetím místě.

„Závodníci hojně žádali občerstvení, proto jsem poslal pro další zásilku čokolády a pomerančů. Přibyl vypil až 6 sklenic mléka. Hojně se u závodníků objevovaly křeče. Vincenzo Colli musel vzdát v důsledku žaludečních křečí a byl dopraven na Benecko. Většina závodníků znovu mazala lyže, nejvíce Klisterem. K závodu se dostavili také žáci ze tříd Jilemnického gymnázia, obecné školy a dvou škol vesnických.“

Jedna z dam u občerstvovací stanice volá na závodníka:

„Chcete čaj, citron, zákusky, švestky, mléko, pomeranč či něco jiného?“ „Sníh!“

Odpověděl stručně závodník a už se brodil vodou dál.

V. úsek – nad Černým Dolem

Stoupání z Černého Dolu ukazuje se býti rozhodující fází závodu. Na úseku dlouhém 3 km totiž získává Franz Donth oproti Häckelovi celých 8 minut. Jeho nástup je obdivuhodný a ukazuje, jak zkušeným a takticky vyzrálým závodníkem Donth je. Je to poprvé, co se na některém kontrolním bodě dostává do vedení závodu, ale je to v okamžiku nejdůležitějším! O držitelích cenných kovů zdá se být rozhodnuto. Adolf ztrácí na třetího Ettricha 7 minut a ztráta dalších v pořadí je ještě větší. Poslední 4 km trasy totiž vedou jen v lehkém terénu, v němž není předpokladu velkých časových ztrát či zisků.

Cíl

František Donth dostává své roli největšího favorita závodu a v posledním úseku předstihuje Františka Häckela. Oba závodníci podávají skvělý výkon a rozdíl mezi nimi nečiní ani půldruhé minuty. Bronzovou medaili získává Albert Ettrich. Josef Adolf na čtvrtém místě má již větší časovou ztrátu, která čítá přes 13 minut na vítěze. Enrico Colli, nejlepší z Italů, končí na 8. příčce. Poláci umístili v první třicítce své nejlepší běžce – Bujaka, Wilczyńského a Krzeptowského. Jediný německý zástupce von Ekkeherdt potřeboval na náročnou trať o dvě hodiny více než vítěz a skončil na 45. místě. Velká pozornost byla věnována lékařské péči všem závodníkům. Sami lékaři dokonce tvrdili, že věda lékařská byla obohacena o množství cenných poznatků. Dle jejich vyjádření dojeli nejvýše umístění závodníci v nejlepším stavu.


V duchu hesla „Sláva vítězům, čest poraženým“ se sluší připomenout posledního závodníka, kterým se stal Evžen Weiss a který dojel již za úplného šera v čase 8:53:50. Přestože byl sníh mokrý a těžký a podmínky extrémně fyzicky náročné, měly závody hladký průběh. Jen šest borců vzdalo (Karel Novák, Josef Klouček, Vincenzo Colli, Kejzek, Josef Brath a Bohuš Josífek). Jeden závodník projel po uzavření kontroly (nesplnění časového limitu), tudíž mimo závod skončilo jen 7 ze 61 startujících, což je ovšem nepatrné procento vzhledem k náročnosti závodu.

Všimli jste si té nápadné shody vítěze závodu na 50 km, Dontha, s číslem uvedeným na prsou závodníka na oficiálním plakátě Svazu lyžařů namalovaného? Jak mi vysvětlíte tuto náhodnou „dvanáctku“? Rodák z Rokytnice nad Jizerou František Donth byl civilním povoláním truhlář, ale skutečnou slávu mu přinesla prkénka lyžařská, na kterých dokázal opravdu obdivuhodné věci. Byl tak dobrým závodníkem, že jen svou přihláškou na závody se mu podařilo přimět pořadatele, aby jeho jméno nechali předem vyrýt na pohár pro vítěze. Ačkoli byl spíše menšího vzrůstu, jeho fyzická stavba a technika byly vynikající, o čemž svědčí i charakteristika z dobového tisku: „Je pozoruhodný svou vytrvalostí, ke které se přidává velmi jistá běžecká technika.“ Na mistrovství světa v Janských Lázních vyhrál úvodní závod na 50 km a o dva dny později se opět radoval z medaile, tentokrát stříbrné v závodě na 18 km. Svou medailovou sbírku z mistrovství světa 1927 v Cortině d’Ampezzo rozšířil o bronz na 50 km za švédskou dvojicí Lindgrenem a Wikströmem. V závodě na 18 km získal opět stříbrnou medaili. Tentokrát ho předstihl mistr světa v běhu na lyžích John Lindgren. Franz Donth, účastník zimních olympijských her v roce 1928, zemřel ve věku 80 let v Ilsenburgu.

SKOKY

Skokanské závody na Krakonošově můstku

„O Krakonošově můstku v Janských Lázních se před závodem mnoho mluvilo. Na první pohled bylo patrno, že jedná se o prvotřídní můstek velkých dimenzí. Je dílem a prací mistra skokana Adolfa Bergra, pod jehož vedením byl původní můstek loňského roku (1924) přestavěn. Můstek se nalézá přímo ve městě proti kostelu a je největší v republice, výška od nájezdu k dopadu měří 125 metrů. Profil vykazuje prudký nájezd z věže přes 20 m vysoké, který přechází na cca 7-8 m rovinu můstkovou, načež následuje 1,5 m vysoká hrana. Následuje buben, který přechází v 90 m dlouhý svah se sklonem 38°.“

Poloha Janských Lázní umožnila i nelyžařům z Prahy, aby přijeli shlédnout
skoky na lyžích – sportovní divadlo jedinečné zajímavosti a krásy, jemuž mnozí až dosud
přihlíželi toliko v biografech.

Letecký den 15.2.1925

František Donth dostává své roli největšího favorita závodu a v posledním úseku předstihuje Františka Häckela. Oba závodníci podávají skvělý výkon a rozdíl mezi nimi nečiní ani půldruhé minuty. Bronzovou medaili získává Albert Ettrich. Josef Adolf na čtvrtém místě má již větší časovou ztrátu, která čítá přes 13 minut na vítěze. Enrico Colli, nejlepší z Italů, končí na 8. příčce. Poláci umístili v první třicítce své nejlepší běžce – Bujaka, Wilczyńského a Krzeptowského. Jediný německý zástupce von Ekkeherdt potřeboval na náročnou trať o dvě hodiny více než vítěz a skončil na 45. místě. Velká pozornoZa krásného slunného dne shromáždilo se dnes u skoku asi 10 000 diváků, z nichž mnoho dojelo včera a dnes ráno vlaky z Prahy a okolí. Diváci obsadili zejména místo kolem doskočiště mezi hotely a silnicí, pak tribuny podél dopadu můstku a okolní stráně za kostelíkem. Poloha Janských Lázní umožnila i nelyžařům z Prahy, aby přijeli shlédnout skoky na lyžích – sportovní divadlo jedinečné zajímavosti a krásy, jemuž mnozí až dosud přihlíželi toliko v biografech.
Ministr obrany Udržal a generál Syrový vystoupili po příkré stráni až k hraně můstku. Diváci nešetřili chválou nad obzvláštními výkony mužů klidu a odvahy. Závod byl poznamenán několika pády závodníků, které se naštěstí nestaly v letu, nýbrž při dojezdu. To platilo zejména o prvním skokanském kole, neboť závodníci si teprve zvykali na poměrně prudký přechod na odjezdu. Navíc ti skokané, kteří v prvním kole neprokázali dostatečnou úroveň svých schopností, byli ze závodu vyloučeni. Závěrem lze konstatovat, že ze všech pádů jen tři skončily zlomeninou – lyže!

Ačkoli sněhu bylo na okolních stráních poskrovnu, na samotném můstku jej bylo díky pracujícím vojákům dostatek. Ti byli připraveni i během závodů a každé místo, které bylo po skocích rozryté, okamžitě zahazovali trochou sněhu. Závod měl hladký průběh, organizace skoků byla skvělá. Pochvalná slova lze dokázat tím, že se 152 skoků odehrálo v celkovém čase dvou hodin dvaceti minut. Stylové provedení skoku bylo posuzováno poměrně přísně, rozhodcovský sbor totiž velmi dbal na čistotu stylového provedení skoku. Předsedou sboru rozhodčích byl Rumun Solesco Rosetti, kterého doplnili Němec Ladisch a Čech Štengl. Startérem závodu byl dr. Brauner, stráň obsadila pětice délkových rozhodčích. Dle původních propozic měl být závod kombinovaný oddělen od skokanského závodu. Ale rychle tající sníh vzbuzoval obavy, zdali by se oba závody odskákaly.

Sbor rozhodčích proto rozhodl, že každý závodník bude mít k dispozici 3 skoky, které budou počítány do skokanského závodu, první dva navíc budou počítány pro závod kombinovaný. Soutěž zahájil miláček domácích fanoušků, v Janských Lázních bydlící, Adolf Berger. Na Krakonošův můstek měl výhled z oken svého domu. Znal jej dokonale, podílel se totiž na jeho stavbě a byl držitelem rekordu zdejšího můstku o hodnotě 56 metrů. Adolf Berger předvedl v soutěži náramný skok. Jeho letová pozice byla maximálně uvolněná v hlubokém předklonu, bez jakéhokoli mávání rukama. Dosáhl délky 40 m.

Jako první z dvojice Norů se představuje Blomseth. Jeho styl není pěkný – nohy ve vzduchu široce od sebe, ale v odvážném předklonu a velmi jistě na dopadu. Zdá se, že se na něm podepsalo nedávné zranění z Kitzbühlu. V kontrastu s ním působí František Wende. Radost naň pohledět! Předvádí styl Nora Thamse, ladně se prodírá vzduchem a zcela lehce dopadá po skoku dlouhém 40 m.
Slavný Wincent Buchberger skáče pěkně vyznávající Økernův styl (jeho tělo je v jedné linii bez zalomení v oblasti pánve) do vzdálenosti 40 metrů. Skok však neustává, na dojezdu padá a setrvačností je vržen mezi lidi. Z dalšího účinkování v závodě je stažen. Následuje řada průměrných skoků, které rozetne svým pokusem Willy Dick. Jeho odraz je prudký, ladně se přenesl přes buben a prudkým náklonem těla dosahuje 44 metrů a dostává se do vedení.
Henry Ljungman, jehož letová figura nápadně připomíná fenomenálního krajana Jacoba Tullina Thamse, se nenechává zahanbit a skáče rovněž 44 metrů. Ve skocích elitních závodníků je patrný odklon od starého stylu Buchbergerova, s napjatým tělem, naopak mnoho především mladších závodníků napodobuje „zalomený“ styl Wendeho. Ve druhém kole skáčou výborně ti, kteří dosahovali nejdelších skoků již v kole prvním. Skvělý je tedy především Wende, přidávají se Berger, Burkert, Eidenbenz. Willy Dick zopakuje výkon délky 44 m, Ljungmann zůstává o metr zpět. Třetí pokusy borců přináší ukázku toho, čeho lze dosáhnout po seznámení se s můstkem, Lauener krásně zdolá 39 m. Berger 40 m, Wende 43 m, Schrimpel 34 m, Miikenbrun padá, Dick se lepší na 45 m, Ljungman ho překonává na 47 m. Krásný dojem činili při skocích Švýcaři a je zřejmo, že švýcarské mužstvo se skládá ze samých dobrých skokanů. Skáčí krásným, klasickým stylem o napjatém těle, bez zalomení v pase. Nejlépe z nich skáče Lauener (42 m, 38 m a 39 m), druhým nejlepším je Affentranger (37 m, 36 m a 38 m). Naši závodníci při skoku nepodali výkony, které bychom si byli od nich přáli – snad také zde působil na ně tísnivým dojmem start závodníků HDW a to jak pro vysokou kvalitu i počet.

To nejlepší si závodníci pošetřili pro mimosoutěžní skoky. Pro exhibici si každý závodník vystoupil na nájezdu výš, než jaký byl nájezd v soutěži a předvádějí jeden pokus krásnější než druhý. Všechny skoky ustáté a odjeté. Lauener 40 m, Dick 42 m, Wende 40 m, Burkert 41 m. Své pověsti dostává Henry Ljungman. Nor za úžasu přihlížejících skáče nejdelší pokus dne – neskutečných 49 metrů! Úžasně mi imponovalo ono ticho, provázející skok závodníka od okamžiku jeho odlepení od můstku až do jeho dopadu – nejlepší to vyjádření obapolné shody obou národů. Ale za to ta radost při podařeném skoku! Věru těžko říci, zda převládalo „nazdar“ či „heil“!

ZÁVOD NA 18 KM

Dne 14. 2. 1925 o 10. hodině bylo vypuštěno do startu závodu na 18 km v půlminutových odstupech 140 závodníků z původně nahlášených 232. Časy scházejících závodníků zůstaly volné, takže každý závodník startoval v čase, který měl uvedený v propozicích. Při velkém počtu závodníků se tak již první závodníci vraceli, zatímco ti zbylí ještě čekali na svůj start. Prostor startu a cíle musel být tudíž tak zřízen, aby se závodníci nekřižovali, ale zároveň i tak, aby časoměřiči pánové Štengl a Brauner měli perfektní přehled o všech odjíždějících a přijíždějících. Rtuť teploměru vystoupala k 11°C. Závody jeli společně jak závodníci startující samostatně na 18 km, tak i závodníci účastnící se sdruženého závodu, který tvořil dnešní běh a zítřejší skok. Trať dlouhá asi 18 km vedla lesnatými kopci z Janských Lázní na Zlatou vyhlídku přes Hoffmanovy boudy směrem ke Spiegelbaude zpět do Janských Lázní. Terén byl dobrý, kladl však značnými výškovými rozdíly velké požadavky na lyžaře, přesto byl průběh závodu zcela hladký. Na trati byly zřízeny dvě telefonní stanice – na Zlaté vyhlídce a na Speiglerových boudách. Časy byly stejně jako při závodu na 50 km vyvěšovány na velkou vývěsní tabuli firmy Rott, takže si obecenstvo mohlo dělat obrázek o šancích jednotlivých závodníků. O velkém zájmu obecenstva svědčí, že tato tabule byla neustále obléhána počtáři, kteří dle časů z jednotlivých kontrol soudili na konečný výsledek.

Brzy se zjišťuje, že vandalové ráno před strhli značení dráhy za Hoffmanovými boudami. Bylo velmi nepříjemné, že se na tento čin nepodařilo včas přijít a první ze závodníků, který v ta místa přijel, italský sympaťák Enrico Colli, zabloudil a ztratil zhruba 2 minuty. Později při udílení cen byla tato příhoda zmíněna a bylo všemi sportovci kladně přijato, že Italové nepodali protest a celou událost přešli s pochopením.

Enrico Colli dlouho vedl spolu s Franzem Donthem na prvním měřeném mezičase, než je o minutu předstihl Otakar Německý. Půlminutu na třetí místo ztráceli Erlebach a Bräth. Nor Blomseth držel průběžnou sedmou příčku, Vincenzo Colli byl devátý. Na počátku poslední třetiny závodu na Lobkovicově cestě, po překonaném prudkém stoupání ke Spieglerovým boudám stále vedl domácí favorit Otakar Německý. S konstantním minutovým odstupem jej následoval vítěz závodu na 50 km Franz Donth. Výborně si v této fázi závodu vedl Ital Ghedina, jež se posunul na čtvrté místo. Jeho krajané bratři Colliové drželi šestou (Vincenzo), resp. sedmou (Enrico) příčku. Nyní následovala většinou rovina, nepatrné stoupání a sjezd k cíli.

Už je však hlášeno číslo 117. Obecenstvo ztichne napětím v očekáváním příjezdu do cílové rovinky největšího domácího favorita Otakara Německého. Ti nejrychlejší počtáři tuší, že jeho běžecký čas je velmi dobrý, ale že Franz Donth mocně finišoval a výrazně ukrajoval ze své minutové ztráty na vedoucího závodníka. Južík Scheiner, jeden z hlavních organizátorů, nervózně pobíhá mezi technickou kanceláří, startem a lékařskou místností, očekávaje a stále přepočítaje čas Německého. A když je jeho číslo ohlášeno na průjezdu poslední kontrolou, vběhne Južík mezi lékaře a vzrušeným hlasem křičí: „Nechte toho, nechte toho, Německý je tady!“ V jásot propuká i početné obecenstvo. V hlasitém ryku dává do svých temp poslední zbytky sil a snaží se ještě na posledních metrech stlačit svůj běžecký čas co nejníže. Povedlo se. Otek se ujímá průběžného vedení! Vítěze závodu na 50 km, Franze Dontha, za sebou nechává o 17 vteřin! Při porovnání startovních listin je patrno, že Německý získal minutový náskok v úvodním stoupání závodu a tento náskok držel po celý průběh závodu až do jeho posledního kilometru. Právě na závěrečných 1 000 metrech dokázal Donth svou ztrátu zredukovat na konečných 16.30 vteřin! Na trati jsou však další kvalitní běžci. Josef Erlebach mocně útočí, ale řadí se na průběžné třetí místo. Ital Giuseppe Ghedina zaostává o 5 minut, jeho krajan Vincenzo Colli ztrácí necelých 7 minut. Výčet závodníků, kteří by Německého ještě mohli ohrozit, se krátí. Rozesmátý Otek Německý pomalu přijímá první gratulace a diváci mohou již s definitivou slavit. Otakar Německý je vítězem běhu na 18 km! Když dojížděl v sobotu Otík Německý k cíli, byl takový slavnostní řev, že těch 1 000 řvoucích v Janských Lázních zastínilo 10 000 na hřišti Slávie křičících: „Gól!“ Ale za toto fanouškovství se stydět nemusíme. Jeho výhra je o to cennější, že je tím nejlepším základem pro závod sdružený. Lepší pozvánku všem fanouškům pro zítřejší skokanský závod nemohl dát.

Za toto vítězství získá Otakar Německý čestnou cenu ministerstva železnic Stříbrného, zlaté švýcarské hodinky a stříbrný pohár jako čestnou cenu Českého spolku za vynikající výkon českého závodníka. S odstupem 16 s doběhl na druhém místě Franz Doth. Bronzovou medaili získal Josef Erlebach, česko-německý reprezentant, který závodil za Československý svaz a pocházel z rodiny švýcarských přistěhovalců. Rakouský průkopník lyžování Peter Radacher z Mühlbachu u Hochkönigu, jehož synovec a syn se v pozdějších desetiletích rovněž účastnili mistrovství světa a olympijských her v lyžování, obsadil velmi dobré 11. místo. Ze švýcarského týmu byl nejlepší Xaver Affentranger na 14. místě, o dvě místa za ním skončil Sepp Schmid. Nejlepším německým lyžařem byl Kurt Endler z lyžařského klubu ve Schreiberhau, který jen o týden dříve vyhrál společné německo-rakouské mistrovství v lyžování. Aladar Thern ze Spiše, úřadující lyžařský mistr Karpatského svazu, obsadil ve finále 17. místo. Známý pražský univerzál Emerich Rath doběhl ve 42 letech na 102. místě a nechal za sebou 34 běžců.

Na zítřejší závod ve skoku je vše připraveno a stále se v plachtách nosí sníh, aby průběh byl hladký, bez nehod. Teplota je asi plus 5 stupňů. Dnes dojeli v poledne ministr Šrámek, ministr Dolanský a dr. Alice Masaryková. Dle výsledků závodu na 18 km lze tipovat favority kombinovaného závodu. V úvahu přichází především Otakar Německý a Josef Adolf, pak Bräth, Neude, Radacher, Blomseth, Affentranger, Endler a Bím.

Výsledky

Galerie